Kdysi to bylo jednoduché. Kdo pokračoval ve studiu po základní škole, učil se latinu. Ne, že by si ji vybral, ale prostě musel. Latinou se pak domluvil v civilizovaném světě (do toho necivilizovaného se necestovalo). Dodnes se sice latina využívá v medicíně, historii, biologii a jiných vědách, ale že bych se mohla v cizí zemi latinsky zeptat na cestu? Leda snad ve Vatikánu…

Je fakt, že jsem na žádnou konverzaci na cesty v latině ještě nenarazila. Přitom příručky se základními frázemi jsou fajn, stejně jako rychlokurzy před výletem do zahraničí. Člověk si pak nepřipadá tak bezmocný a zranitelný. Já se ale nevzdávám svého odhodlání naučit se jeden univerzální jazyk důkladně.

Má angličtina na kahánku?

V rozmanité společnosti to s univerzální řečí tak jednoznačné není. Na světě je více než 7 tisíc jazyků, ale podle předpovědí UNESCO hrozí polovině z nich zánik. Některými totiž mluví jen malé skupiny lidí a řada jazyků dokonce nemá ani psanou formu. Jakmile zemře poslední mluvčí, jazyk zanikne. Lidé přestávají používat některé jazyky i proto, že se s nimi nedomluví třeba na úřadech. Z toho plyne poučení – měla bych si vybrat zástupce z druhé poloviny, která přežije.

Ještě před sto lety byla nejdůležitějším mezinárodním jazykem francouzština, kterou nahradila angličtina. Ale pozor, více lidí mluví čínsky nebo španělsky. Má smysl se tedy učit anglicky, když přímo v Anglii a Walesu je třetím nejrozšířenějším jazykem polština? Není angličtina také na ústupu? Je pravda, že má obrovskou slovní zásobu (až 990 tisíc slov). Není už ale příliš obsáhlá na to, aby si udržela pozici světového jazyka číslo 1?

Španělština je moc upovídaná

Například řeč Taki Taki má jen 340 slov a jednoduchou gramatiku. Ta by se mi učila dobře. A nejen mně. Jenže o ní skoro nikdo neví, protože s ní mluví jen tolik lidí, kolik jich žije například v Brně. Španělština je rozšířená, ale stejně jako japonština zbytečně upovídaná. Hodně se toho namluví, ale málo se toho řekne. To čínština naopak dokáže pár slovy sdělit hodně informací.

Plán nevyšel

Třeba v Papui – Nové Guineji se mluví 820 jazyky a v Indii používají nejen 780 jazyků, ale dokonce i 66 různých druhů písem. A já mám najít společnou řeč pro celý svět? V bývalých zemích SSSR se bez ruštiny neobejdu. V Africe vede francouzština a Jižní Ameriku si půl na půl rozdělila španělština s portugalštinou. Ani v Evropě to ale nemám s angličtinou jisté. Ukřivdění Francouzi ji dodnes ignorují a Italové se Španěly cizím jazykům nefandí vůbec.

Evidentně nejsem první, kdo hledá globální jazyk. Když ale moji předchůdci žádný nenašli, vytvořili si ho. Tak vzniklo před 127 lety Esperanto. Nyní jím mluví až 2 miliony lidí, zatímco angličtinu užívají asi 2 miliardy, takže vítěz minisouboje je zřejmý i pro špatného počtáře.

A co znaková řeč?

Není univerzálním dorozumívacím prostředkem znaková řeč? Tu přece používají neslyšící po celém světě. Omyl! Strejda Google mi prozradil, že sice existuje mezinárodní znakový jazyk, ale moc neslyšících ho neovládá. Je to jako s mluveným slovem – Češi znakují jinak než třeba Němci.

A pak tu máme speciální mluvu těla, kterou používají slyšící po celém světě. Řeč „rukama nohama“ je sice mezinárodní, ale její vyjadřovací schopnost není příliš přesná. Navíc je časově náročná a fyzicky vyčerpávající. Skoro bych ji přirovnala k hodině tělocviku. Ale uznávám, že i mně už zachránila „život“, když jsem uklízečce v Itálii ve velkém spěchu vysvětlovala, že došel toaletní papír…

Jazyky u nás doma

Přehodím výhybku a dám si skromnější cíl. Zaměřím se na Českou republiku. V minulosti nám vnucovali němčinu, pak ruštinu a teď angličtinu. Ale jaký jazyk je u nás opravdu potřeba? Z pohledu turistického ruchu vede v celostátním měřítku němčina (kdo by to byl řekl, když sousedíme s Německem a Rakouskem), za ní je s velkým odstupem angličtina, které dýchá na záda ruština. Ale třeba v Moravskoslezském kraji vede slovenština následovaná polštinou. Češi a Poláci z pohraničí si rozumí bez problémů. Sousedé od Varšavy už raději zvolí angličtinu.

Internet: čínština dohání angličtinu

Nejpoužívanějším jazykem na internetu je angličtina následovaná čínštinou. Třetí místo drží španělština. Asi se opravdu začnu učit řeč Jamese Bonda. Angličtina je pro nadnárodní komunikaci důležitější než španělština a bude jednodušší než čínština. Ale kdo ví? Třeba tak, jako prarodiče válí rusky, ale z angličtiny mají husí kůži, budu jednou oslňovat angličtinou a s tichým obdivem sledovat vnoučata, jak se ve škole učí čínsky.

Vybráno, co dál?

Volbou jazyka mé pátrání nekončí. Už neřeším, co se učit, ale jak se učit. Poučena předchozími nezdary ze školy vím, že ne každá metoda mě cizí jazyk naučí. Dodnes umím zpaměti vyjmenovat seznamy německých předložek, ale německy jsem vlastně nikdy pořádně neuměla. Nacházím srovnání, jak se vyučují jazyky na severu a jihu Evropy. Severu to jde, jih v tom hodně plave (teplé Středozemní moře nehraje roli).

Sever proti jihu

Jih (včetně nás) učí jazyky postaru, stejně jako se učila latina. Biflují se seznamy slovíček a gramatických pravidel (to jsou ty moje německé předložky). Jenže tradiční metoda bez rákosky už nefunguje. Pokud se učitelům podaří žákům nacpat do hlavy encyklopedické znalosti, neznamená to, že je žáci umějí použít.

Mezi kritiky patřil už myslitel, filosof a spisovatel Jan Amos Komenský, a proto omezil strohé šprtání a vyučoval latinu s důrazem na aktivní praxi. Sám vytvořil učebnici s rozšířeným obrázkovým doprovodem. Na severu se studenti v jazycích zdokonalují „tak nějak přirozeně“. Místo biflování z učebnic používají originální texty a nahrávky v cizím jazyce, ať už jsou to recepty, novinové články či písničky. V hodinách hodně mluví, hrají scénky a přitom se učí jazyk používat.

S jižní metodou mám osobní zkušenosti. Nefungovala! Zkusím tedy severní variantu. Vlastně to není jedna jediná metoda, ale principy, na kterých jsou konkrétní výukové postupy založeny.

V 21. století už ani není nutné docházet do jazykovky. Hodně kurzů probíhá on-line a pomalu, ale jistě se při výuce využívá i chytrých telefonů a tabletů. Nespornou výhodou je časová svoboda a nezávislost.

Snad éra čínštiny nepřijde moc brzy, abych své volby nelitovala.

Autor: Hana Dragounová
Odkaz na časopis Leo Express - článek naleznete na straně 20
Odkaz na časopis Travel Service Magazine - článek najdete na straně 90

Zpět