Škube vám pravé oko, když se vás někdo zeptá, jak dlouho se učíte anglicky? Máte husí kůži z učebnice němčiny pro jazykové školy? Rozbuší se vám hrůzou srdce, když vidíte nastříhané kartičky s novými slovíčky? V tom případě máme pro vás několik dobrých zpráv. Zaprvé, nejste sami. Zadruhé, vlna moderní výuky cizích jazyků je tady. A zatřetí, zvládnete to i vy, a to do devadesáti dnů.

„Heleďte se, taková zásada: neříkejte mi nic, co nepatří do role. Protože já mám děsnýho pamatováka. A já to pak z tý hlavy nedostanu,“ říká postava známé divadelní hry Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka. Úsměvná replika, která už zlidověla, nám připomíná, jak obtížné je udržet nejen pro studenty v dlouhodobé paměti požadovaná data. Naštěstí však existují psycholingvistické triky, které dokážou s pamětí pracovat tak, že naučené vědomosti mozek přímo odmítá zapomenout. V naší tuzemské školní praxi však tyto metody nepotkáte – a nejsou příliš rozšířené ani v rámci komerčních jazykových kurzů. Vládnou však špičkovým jazykovým tréninkům zejména v USA, Kanadě a posledních několik let také v Číně. Do praxe je pak uvádějí nejlepší učitelé jazyků na světě. Které z těchto metod jsou využitelné i pro samouky?

Jedna dávka denně a máte dost

Představte si, že si každý den vyhradíte 30 minut na učení jazyka. V těchto třiceti minutách si pustíte připravenou nahrávku, podle které opakujete části slov, slova i slovní spojení v novém jazyce. Třicetiminutové „dávky“ jsou tak náročné a rychlé, že máte pocit, že po dalších pěti minutách by vám nejspíš „praskla hlava“. Po měsíci umíte základy jazyka a po devadesáti dnech jste schopní novým jazykem na základní úrovni běžně komunikovat. A nejen to: bez ohledu na váš talent na jazyky po každé půlhodinové lekci zjišťujete, že je takřka nemožné zapomenout to, co jste se už jednou naučili. Zní to jako zázrak? Ovšem, jde však jen o chytré psycholingvistické nástroje, které právě takhle fungují.

Některé najít a další zkombinovat dokázal Paul Pimsleur (1927 – 1976), uznávaná autorita na poli aplikované lingvistiky. Rodilý obyvatel New Yorku se zabýval zejména přirozeným učením jazyků u dětí, které nepotřebují znát explicitně vyjádřená formální pravidla gramatiky daného jazyka, a přesto se s ním dokážou naučit plynule a bez chyb pracovat. Výsledkem jeho několikaletého výzkumu byl vznik Pimsleurovy metody (Pimsleurova systému učení jazyka), která sestává především ze zmíněných nahrávek a určitých psycholingvistických přístupů k učení jazyka. Nahrávky ovšem nejsou k dispozici v češtině. „Lektor“ na nich přesto mluví poměrně jednoduchou a srozumitelnou angličtinou – pomocí ní se tak lze naučit téměř libovolný jiný jazyk (včetně češtiny nebo třeba twi – jazyka, kterým se mluví v Ghaně). Lze je objednat přes internet, cena 30 lekcí je asi 2 500 korun.

Metoda Paula Pimsleura se používá v mnoha zemích; v České republice je implementována v metodě Imitum.

Chcete se domluvit? Stačí vám 100 slov

Pimsleurova metoda používá základní čtyři prvky, které usnadňují a zásadně urychlují učení jazyka. Popišme si nyní dva z nich. Jedním je výběr slov podle frekvenčního slovníku, což je metoda použitelná i mimo Pimsleurovy nahrávky. „V jedné španělské učebnici jsem viděl větu: Lékař je inteligentní. Byla to snaha o příklad na sloveso být. Jenže kdo někdy takovouhle větu v praxi použije? Studenty by jistě zajímala spíše věta Kolik stojí místní zubař?“ upozorňuje na nedomyšlenosti v běžné výuce kanadský psycholingvista Harry Cotton. Alternativní přístup k téměř náhodnému výběru učebního materiálu nabídli v roce 1930 spolupracovníci Ch. K. Ogden (lingvista a filozof) a I. A. Richards (literární kritik). V době bez počítačů jednoduše vzali velké množství vytištěného anglického textu a s tužkou a papírem udělali seznam všech slov, která se v množství textu (takzvaném korpusu) objevily. Ke každému slovu navíc výzkumníci napsali, kolikrát v textu je. Nakonec slova seřadili podle počtu výskytu v textu. Získali tak něco v té době mimořádného: seznam nejpoužívanějších slov. A co víc, s překvapením zjistili, že prvních 100 slov v seznamu tvoří vlastně 50 % zkoumaného textu. Kdyby se tedy studenti neučili jen tak ledajaká slovíčka, ale ta slova, která jsou skutečně nejpoužívanější, po prvních sto slovech už by dokázali rozumět 50 % běžného jazyka.

Oba pánové pak na základě dalšího výzkumu stanovili, že k základnímu porozumění jazyku je potřeba přibližně 800 matematicky nejpoužívanějších slov a že tato hranice platí pro většinu světových jazyků. Jako dobrý důkaz funkčnosti jejich myšlenky v praxi vznikl v roce 1941 překlad Bible do Basic English. Překladatel použil oněch 850 slov a 150 dalších slov – 100 kvůli poezii a 50 kvůli specifickým pojmům starověkého Izraele.

Pimsleurovy nahrávky pak kombinují slova z frekvenčního slovníku daného jazyka od nejčastějších slovíček spolu s běžnými výrazy, které zužitkuje turista při návštěvě té které země. I u nás v České republice lze běžně zakoupit pomůcky, které podávají souhrn například nejčastějších 1 000 nebo 2 000 anglických slovíček. A jak jsme viděli, rozhodně dává smysl učit se slova od těch nejpoužívanějších. Tuto slovní zásobu lze totiž okamžitě rozpoznat v textech nového jazyka, a student tak jakýmkoliv použitím cizího jazyka opakuje v mnohem větší míře než u jiných metod učení.

Nafukovací balonek: řešení vaší jazykové bariéry

Další Pimsleurův „trik“ využívá způsobu, kterým mozek zapomíná. Postupné vyhasínání nervových spojů totiž neprobíhá náhodně, ale podle známé Ebbinghausovy křivky. Přínos Paula Pimsleura je v tom, že tuto křivku zkoumal i na rozměru sekund. Jeho myšlenka je následující: když žáka naučíme jedno slovíčko, žák ho okamžitě začne zapomínat podle přibližně exponenciální křivky – a to už v řádu sekund. Než ho zapomene „příliš“ (hranice je přesně stanovena), je potřeba ho opět zopakovat. Mozek ovšem i tuto připomenutou informaci začne zapomínat – tentokrát však křivka není tak strmá. Než mozek zapomene příliš, uplyne delší čas. Pak je slovo opět připomenuto.

Tímto způsobem už v roce 1967 Pimsleur stanovil základní intervaly pro připomínání nových informací: 5 sekund, 25 sekund, 2 minuty, 10 minut, 1 hodina, 5 hodin, 1 den, 5 dnů, 25 dnů, 4 měsíce, 2 roky. Tato jednoduchá finta s Ebbinghausovou křivkou (tzv. graduated-interval recall) má však na dlouhodobou paměť neskutečně neuvěřitelný dopad. Nervové spoje si při ní právě neodpočinou, ale naučenou informaci si uchovají už nastálo.

Geniálnost špičkových učebních metod je často založena na překvapivé jednoduchosti. Nemusí však jít nutně o zkušenosti založené na „selském rozumu“. Naopak – na základě poznatků o lidském mozku je třeba často dělat věci přesně opačně, než radí cit a lidová moudrost. „Jak se správně naučit velké množství slovíček? Mnoho studentů by odpovědělo, že je bezpodmínečně nutné studovat v klidu, nerušeně a zcela se na učení a pamatování soustředit,“ naznačuje jeden z obvyklých názorů psycholingvista Cotton. „Nic však není dál od pravdy,“ dodává. „Ve skutečnosti je to přesně obráceně. Je naopak velmi důležité zaměstnat mozek mnoha dalšími ,výpočetními‘ úkony. Nejlepší jsou pohybové aktivity, které nelze vykonávat na základě zvyku. Pomůže taky emocionální zapojení. Když se student při učení směje, jeho schopnost pamatovat si prudce vzrůstá,“ vysvětluje Cotton. Na svých hodinách proto učí studenty, jak si mohou zapamatovat řady slov, například názvy dnů a měsíců, čísla, vyčasovaná slovesa a podobně. Studenti dostanou za úkol ve dvojicích vyslovovat slova a přitom si mezi sebou pinkat nafouknutým balonkem. Balonek mají za úkol odpálit nedominantní rukou – jinak cvičení není tak účinné. Harry Cotton také doporučuje naučit se žonglovat se třemi šátky a potom v rámci samostudia doma žonglovat a při každém vyhození šátku vyslovit jedno slovo. „Na první pohled jsou to metody pro děti. Já však říkám, že jde o výsledky výzkumů špičkových vědců a o velice účinné metody, jak se naučit skutečný, nikoliv učebnicový jazyk,“ říká Cotton. V době psaní tohoto článku pořádá dr. Cotton z Canadian Institute of English kurzy učení cizích jazyků například v Yokohamě, Mexico City a Honolulu. O jeho kurzy je obrovský zájem a není snadné se na ně dostat.

Sto krav na louce

Každý člověk má schopnost ihned „počítat“, aniž by ve skutečnosti počítal, má jakousi intuici pro čísla, implicitní kalkulačku. Dejme tomu, že jedete po silnici a na louce vidíte několik krav. Pokud jsou krávy jen tři, jste schopni okamžitě konstatovat, že jsou tři – aniž byste si museli ukazovat prstem a krávy počítat jednu po druhé. Podobně to zřejmě zvládnete, když bude krav dejme tomu pět. Bude-li však louka pokrytá stohlavým stádem, nebudete schopni okamžitě, citem, odhalit, kolik krav se tam celkem pase. Že by za jistých okolností bylo možné ho tuto schopnost naučit.

Výzkumníkem, který dokázal svou myšlenku o „geniálním dítěti“ jako tvoru, který má obrovský potenciál a přirozenou možnost stát se skutečným géniem, dovést do praxe, je Glenn Doman, fyzioterapeut a průkopník v zkoumání vývoje dětského mozku. Doman v roce 1955 založil Institut pro využití lidského potenciálu (IAHP), neziskovou organizaci poskytující výukové programy a knihy o výuce malých dětí. Je ovšem také duchovním otcem školek, které často využívají američtí milionáři. Už tak malé děti dokáže Glenn Doman učit složitou matematiku, rozsáhlé encyklopedické znalosti z přírody a několik jazyků najednou. Jak to dokáže?

Používá starou oblíbenou pomůcku zvanou „bleskové kartičky“, ovšem vyladěnou do nejmenších detailů a přizpůsobenou pro maximální účinnost učení. Výroba jeho „kartiček“ má zcela přesná pravidla, při jejich nedodržení se snižuje účinnost nebo metoda vůbec nefunguje. Kartička musí být především čtvercová a velká, Doman doporučuje čtvrtky o velikosti 1/3 x 1/3 metru. Na přední straně kartičky musí být „bit “ informace. Bit má čtyři základní vlastnosti. Zaprvé, je zcela přesný, preferují se fotografie, na kterých je vidět každý detail. Zadruhé, je diskrétní. Na kartě je jen jedna věc, jedna ikona, jeden zástupce, jeden znak (z hlediska sémiologie). Zatřetí, není nejasná, informace je jasně graficky podána. Začtvrté, „bit“ musí být informace pro studenta nová.

Učíte-li se sami doma, vyrobte si čtverce z běžné čtvrtky o velikosti A4. Na jednu stranu nalepte obrázek představující dané slovo, snažte se přitom dodržet pravidla pro výrobu správného „bitu“ informace. Na druhou stranu napište slovíčko. Tyto čtvrtky si dejte před sebe a podle obrázků se učte slovíčka. Zrychlete tempo měnění čtvrtek na 1 sekundu. Zdá se vám to příliš jednoduché? Ve skutečnosti není výroba „bitu“ tak snadná, pokud opravdu budete dodržovat uvedená 4 pravidla. Na základě stejné metody Glen Doman vychoval stovky geniálních matematiků – možná se nestanete rovnou géniem, ale zkusit zefektivnit vlastní učení za pokus určitě stojí.

Lukáš Tomek
Autor je lingvista a publicista
(článek z časopisu Psychologie dnes)

Zpět